Mami, houpej hodně

Krátké zamyšlení nad deštěm, dětmi a houpačkou.

Sluneční tropické dny vystřídaly dny deštivé a studené. Nejsem proti dešti. Mám ho ráda. Ráda sleduji z okna (tedy dříve jsem sledovala), jak se svět vyprázdní, čas od času se nad ulicí vznáší nějaký deštník a vše je najednou takové čisté. A ten nádherný šumivý zvuk a svěží vzduch….

Ale když máte děti, je to rozhodně menší zábava. Na místo hledění z okna se hledíte nezbláznit. Jedno dítě brečí že má hlad/chce přebalit/chce pochovat/cosi chce, druhé se vzteká nad nějakou hračkou a pořád se ptá kdy už půjdem na hřiště. V horším případě vříská, že něco. Něco chce, něco nechce něco se děje nebo neděje… A v dohledu žádná úleva. Televize zachrání část dne, ale nejde nechat ji puštěnou pořád. Tak nějaké to kreslení, modelování z plastelíny. Honička po bytě 2kk, prohlížení knížek a pak…

Pak je tu vysoce oblíbená hračka. Na hrazdě, umístěné mezi futry dveří mezi ložnicí a pokojem je zavěšená houpačka. Zelená deska a čtyřmi otvory prostrčené lano. Sem tam, sem tam…. Až do zbláznění. "No tak mami, houpej. Houpej úplně nejvíc!"