Jak jsem se stala muslimkou

Jsem muslimkou, no a? Pravidelně prohlašuji svou víru, modlím se, postím se, dávám almužnu a plánuji cestu do Mekky. Věřím v Jediného Boha - Stvořitele, Pána všeho, věřím v proroky jak v konkrétní osoby tak v existenci proroků jako takovou ať už je znám nebo ne, věřím v anděly a v soudný den, věřím v předurčení - osud. Jsem muslimka - jsem Češka - jak se mi to přihodilo? A o tom je můj článek. Kdo jsem a jak jsem se stala muslimkou. 

Ja s dcerou na oslave "zadani o ruku" jednoho z bratrancu manzela. Já

První otázka se kterou se setkávám, je otázka dost osobní. Vždy, když se s někým bavím, brzy z něj vyleze ta samá věc: "Ty jsi Češka? Tví rodiče nejsou muslimové? Tak jak ses k tomu vůbec dostala?" Odpověď by mohla být jednoduchá: dvě, tři věty a konec. Já však myslím, že je důležité znát kořeny, které jsou vždy hluboko. Proto i já začnu hluboko.

Moje rodina je podivná sestava podivných osobností. Moje babička z máminy strany byla zároveň křesťanka i komunistka, ale v podstatě jsem ji neznala. Viděla jsem ji jen párkrát ve svém životě. Zato u tátovy rodiny jsem trávila každé prázdniny. Babička i děda byli evangelíci a intenzitu jejich víry jsem tehdy nebyla schopná určit. Je to už 13 let, co zemřeli, a já si jako jedinou ukázku jejich víry pamatuji dědovu krátkou modlitbu před jídlem.

Mí rodiče mají mou obrovskou úctu za svou toleranci. Ani jeden z nich nepatří k žádné církvi nebo náboženství. Tatínek je ateista a maminka věří v něco nepojmenovaného. Vychovávali mne s láskou a v obrovské volnosti, kterou jsem pokud vím příliš nezneužívala. V mém dětském světě nebylo "nesmíš", ale "neměla bys". Rodiče mě raději naučili plavat, než by mi zakazovali chodit k vodě. A já jsem jim vděčná. Vše má ale i svou stinnou stránku. V mém dětském světě nebyla závazná pravidla, o která by se bylo možno opřít. Jediným pevným bodem byli moji rodiče. Ale tato jistota se pomalu vytrácela, jak jsem odrůstala dětským střevíčkům a zjišťovala, že ani moji rodiče nejsou všemocní. Dlouho ale bylo vše v pořádku, nepotřebovala jsem nic, dlouho jsem si vystačila sama.

Má sestra se mi stala konzultantem, rádcem i spojencem. Dlouhé hovory, které jsme spolu vedly, mě nutily přemýšlet nezaběhnutým způsobem, dívat se na věci různýma očima. Ona sama není členem žádné církve, a ani nepatří k žádnému náboženství. Je tím typem člověka, který církve zakládá. V žádném případě o ní nemohu říct, že je nevěřící. Hodně studuje, a z každého filosofického směru, z každé víry, si vezme část. A tato její otevřenost mě popostrčila, dala mi sílu používat vlastní hlavu, mít vlastní názory a říkat je nahlas komukoliv, kdo je ochoten naslouchat.

První významnější kontakt s islámem jsem měla v prvním ročníku střední školy, kdy jsem na toto téma vypracovávala referát. A protože jsem byla vždycky zvídavá a historie byla vždy mým koníčkem, nevzala jsem si jednu knížku, ze které bych to opsala. Čerpala jsem z mnoha pramenů, a islám jsem si jednoduše nastudovala. Teď, když se na ten referát znovu dívám, musím říct, že byl obdivuhodně nestranný.

Škola mi šla v podstatě sama a stejně tak i maturita. A já předpokládala, že stejné to bude i s přijímačkami na VŠ, ale nebylo. Tehdy, když mě nepřijali, jsem zažila první velký neúspěch. Žádná katastrofa se ale neděla. Nehroutila jsem se, nebláznila. Jednoduše jsem to vzala jako příležitost vylepšit si své znalosti jazyků a přihlásila jsem se na pomaturitní kurz angličtiny. Za rok se tam určitě dostanu, říkala jsem si, a o prázdninách jsem odjela na měsíc do Německa, abych tam spolu s dvěma spolužačkami chodila do partnerské střední školy.

Tam jsem tehdy potkala člověka, na kterého bych sice ráda zapomněla, ale nejde to. Byl to totiž on, kdo mi ukázal islám jako něco skutečného, víru, která není jen v televizi, v pohádkách Tisíce a jedné noci nebo v knize Bez dcerky neodejdu. Sice dnes vím že to byl takový ten muslim na baterky, který o sobě hrdě prohlašoval že je muslim ale zároveň nedělal nic z toho, co muslima definuje. (Ani se nedivím, když se v září rozpoutal hon na teroristy, že jsem pročítala noviny a hledala na fotografiích právě jeho. Byl to ten typ.) Začala jsem si o islámu hledat různé informace. Začala jsem tak, jako to dělá většina lidí. Hledala, a také jsem viděla jenom to špatné. Výroky bez souvislostí. Ženy jsou méněcenné a utlačované bytosti, nucené si zakrývat vlasy i tvář, bité a zotročované pod neomezenou vládou svého otce a pak manžela. O barbarských zvycích, o obřízce žen a zákazu vstupu ženám do mešit, o omezování jejich vzdělání a o všem tom špatném, co je běžně přístupné a propagované v médiích a literatuře. Kamarádky si hojně přisazovaly, a protože jsem s oním člověkem navázala jakýsi vztah, tak jsem se najednou stala informačním zdrojem. Začala jsem tedy opravdu hledat odpovědi na otázky a na něco jsem se i zeptala (ačkoli většina odpovědí se mi nelíbila nebo mi přišla špatná - a když si to uvědomím, opravdu špatné byly). Většina věcí které jsem říkala, nebo kterými jsem svého přítele obhajovala ale pramenila spíše v srdci zamilované ženy, než osoby znalé věci - natož osoby věřící v pravdivost toho, co říká.

Po měsíci, který byl plný zvratů a citového vypětí, jsem se vrátila do klidu a bezpečí domova, začala jsem chodit do školy a našla jsem si i práci. A v podstatě jsem na vše zapomněla. Díky shonu, který jsem měla, mne ani příliš nezasáhlo pozářijové šílenství. A čas plynul, až v prosinci začal Ramadán (islámský měsíc půstu). A vtom mi přišel po dlouhé době e-mail s větou: "Ich mache das, und ich hoffe du auch." (volně z kontextu asi: "Já držím půst a doufám, že ty také.") A vážně nevím, zda to bylo rozhodnutí stále ještě zamilované dívky, nebo to byl Boží zásah, ale řekla jsem si, proč to nezkusit. Tehdy začalo klíčit semínko zasazené před měsíci. Nevěděla jsem, jak přesně se ten Ramadán vlastně drží. Mé informace byly povrchní a bylo jich málo. Ale stále víc jsem začala pronikat do tajů této podivné víry, do jejího učení i názorů. A uchvátilo mě to. Svou jasností, jednoduchostí, zřetelností a zároveň hloubkou, kterou jsem tehdy jen cítila. A pak, někdy okolo vánoc přišel záblesk, okamžik, kdy bylo vše jednoduché a jasné, okamžik, kdy jsem uvěřila.

To ale neznamená, že jsem se druhý den vydala do mešity. Ten krok mne čekal až za půl roku samostudia a po další ráně - neráně, která mne postihla. Ani druhý rok jsem nesložila přijímací zkoušky (tentokrát na jinou školu). A tehdy jsem se psychicky ocitla opravdu na dně. Nevěděla jsem, co dál. Co bude s mým životem, který tak dlouho směřoval pouze ke studiu. Vlastně jsem vůbec nepočítala s tím, že se na školu nedostanu. Pro svůj klid a pro osvobození se od problémů jsem se rozhodla zjistit víc o víře, která se pomalu stávala mojí. A dál jsem hledala možná východiska ze své nejasné situace.

Teprve v létě jsem se odhodlala navštívit místní muslimskou komunitu a zajít do mešity. Informace, které jsem měla, byly zmatené, a já tam přišla na akci, která neexistovala, v čase, kdy tam téměř nikdo nebyl. Al-hamdulillah - díky Bohu - jsem potkala jednu Češku, muslimku, a přidala jsem se k ní. Prožila jsem tam tehdy krásný den plný nových zkušeností a známostí. Ženy mne mezi sebe velmi rychle přijaly a já odcházela s vědomím, že jsem vítána. A přišla jsem podruhé, potřetí a pak pravidelně každý pátek a sobotu. Hned při druhé návštěvě jsem řekla svou Šahádu (muslimské vyznání víry) a v pohodě jsem si užila prázdniny. Postupně jsem začala nosit šátek. Začala jsem si uvědomovat Boha a jeho přítomnost, jeho pomocnou ruku, která byla vždy na blízku a chránila mne. Děkuji Bohu za tolik věcí, že i kdybych si na všechny vzpomněla a napsala je, zabralo by to desítky stránek.

Víra se mi stala velkou oporou, ale zdaleka ne řešením toho základního problému. Co dál? Jet do ciziny, nebo začít doma pracovat? Zaplatit si další kurs? Nultý ročník? Nakonec jsem se rozhodla zůstat doma a od září jsem začala usilovně hledat práci. Denně jsem tehdy žádala Boha o dvě věci: o práci, dobrou práci, která by mě bavila a byla slušně placená, a o muže, který by mě miloval a byl mi oporou v islámu. Přes svých 19 letech jsem už toužila po klidném, trvalém vztahu a jistotě, kterou přináší.

O obě záležitosti jsem začala žádat ve stejnou chvíli, a subhánalláh - chvála Bohu - jsem příslib obou věcí dostala také ve stejný den. Rýsovala se mi práce učitelky na blízké základní škole a zároveň jsem se v modlitebně seznámila s jedním mladým mužem, který se brzy stal mým manželem. Možná to zní bláznivě. Možná vám můj pocit Božího vedení přijde dětinský a hloupý. Ale nesporným faktem zůstává, že jsem s tímto mužem už 6 let. Jsem s ním šťastná a spokojená a svého rozhodnutí nelituji.

Rok po naší svatbě v mešitě jsme se vzali „úředně“. Čekali jsme jen, až moji rodiče budou připraveni. Dnes bych to už udělala jinak. Počkala bych s naší islámskou svatbou trochu déle a před rodiči nic netajila. Ale stalo se a naštěstí mi moji rodiče odpustili. Podporují nás a mohu říct že mám obrovské štěstí že je mám. Protože mnoho muslimek nemělo štěstí na takové rodiče.

Rok jsem učila angličtinu a poté se mi konečně podařilo dostat se na vysokou školu. Zase úplně jinou. Během studia jsem otěhotněla a s malou jsem studium dokončila. Bohužel jsem si studium musela protáhnout a dokončila jsem jen bakaláře, ale dál se mi už studovat nechce. Plánujeme další dítě a i to jedno je při studiu vážně problém. Ale kdo ví co bude dál. Spoléhám se Boha a Jeho vedení. Protože On mě ještě nikdy nezklamal.

Tento článek jsem napsala před 5 lety dnes jsem ho jen trochu aktualizovala. Pro mé fanoušky: Až dočtu Harryho Potera, který momentálně okupuje můj volný čas – a nebude to už dlouho trvat, pustím se do pokračování psaní o Koránu.